Ani nevím, kde se to vzalo.
Vedlejší produkt té nekonečné únavy, side-effect mnoha malých frustrací všedních dnů, PMS, neurotická kocovina, chléb můj vezdejší radši sněz a nereaguj na kraviny.
Dnes smutné, promiňte.
Najednou po mně chtějí to, pro co jsem ze začátku tak hořela. Dělat věci lépe, jinak, na úrovni, dělat konečně něco, co dává smysl.
Není důvod. Všechno marnost nad marnost. Otupělá a zabedněná marnost. A i kdyby to marné nebylo, nemám ten všemi očekávaný a zřejmě jediný správný, přiblble optimistický drive, že jsem Marie Anna Komenská, že vyvětrám tu zatuchlinu všude. O důvod víc, proč se v hlavě shodit ještě níž. Nechodím na hodiny, neodepisuju spolužákům, už se ani nenamáhám omluvit neúčast učitelům, které po státnicové ostudě nemůžu ani vidět. Místo toho sedím doma a ano, správně, zase pláču. Ne, vůbec se mi neulevilo. Sedm dní volna mi nestačilo. Víkendy jsou „volné“ jen jako. A to jedu na 4+3, nikoli 5+2.
Cestou domů bejval – a bejvá – ten feeling ještě docela dobrej. Přijdu domů, najim se a pak udělám tohle a tamto a půjdu spát před půlnocí. Cinkání klíčů a cvakání zámku je nejspíš nové píchnu se do prstu a usnu na sto let. Rezignace na většinu domácích prací, prostě unavená, běž se prosimtě najíst k babičce. Už zase nečtu ani nepíšu. Horko těžko občas kreslím. Erasmačky se mě ptaly při jedné aktivitě na semináři, co zajímavého jsem zažila v minulém týdnu. S hrůzou mi došlo, že vůbec nic. Vyučující se nad tím samozřejmě neopomněla pozastavit. To vám ani ta škola nepřijde zajímavá? Pokouším se o úsměv, něco vtipnýho zablekotám, po zbytek dne ještě níž.
Průběžná příprava všude. Všechno si to pište, pište, pište. Všechno to bude na papíře a vytištěný. Jediné, co se mi doposud daří, je průběžně na to kašlat. Celkem chápu učitele posedlé domácími úkoly, na někom si tu vlastní studentskou křivdu vybít musí. Nejsem schopná ani vyplnit mustr přípravy od kolegyně z vyššího ročníku. Proč. K čemu. Koš s prádlem na vyžehlení narostl do obludných rozměrů, nutím se do toho, při manuální a opakující se činnosti vidím fragmenty celkem dobrých nápadů jak v kaleidoskopu, jak v kině, jako ve třídě. Dostaň to ale na papír. Nejde. Udělám si to hezký, do monitoru už se mi čumět nechce, kupuju novou pásku do stroje a cvakám. Z přípravy se vyklube naprosté dada. Vzdávám to, jdu na cigáro. Stejně umřu.
Ale vždyť tohle pozorování dělám v malé míře vždycky, když někam vlezu. Jenom nevím, že se tomu říká tak a tak.
Ale vždyť tohle dělám s každým studentem, který ke mně přijde na doučování. Jenom nevím, že se tomu říká tak a tak.
Vážně jsem právě dostala seznam sloves, která bych měla (čti: musím) používat při formulování cílů výuky?
atd., podobné what-the-fuck momenty několikrát denně, je to únavné.
Z těch sluníčkových mě bolí hlava, z těch nudných taky. Těch příliš chytrých a příliš dobrých se většinu času bojím. A ti nepoužitelní jsou pro mě aspoň good bad example.
Překlad terminologie mrskám bleskově i bez přípravy, nechápu vaše lehounké rozhořčení nad tím, že jsem přišla nepřipravená. Dobře, občas se seknu, ale s tím se dá v šestičlenné skupině žít. Ve skupině ano, ale před vámi zřejmě ne. Před vámi, která sama občas neví. Pak si máme říkat kolegyně. Dělám, co se po mně chce, ale do konce hodiny mlčím. Otupělá a zabedněná marnost.
Enthusiasm. Positive attitude. Na některých hodinách to ještě jakž-takž dávám a fakt se mi tam pracuje dobře, zvedne mě to, i když je všechno ostatní úplně choré. Jenže pak se nabalí tisíc domácích úkolů, čtení, zamyšlení, esejů, rešerší. Pomalá, nesoustředěná, neudělám skoro nic nebo vůbec nic. V neděli večer je mým nejtěžším úkolem se prodýchat k usnutí. Většinu materiálů splácám v průběhu týdne vždy noc nebo ráno před. Tisíckrát se rozmýšlím, jestli na další hodinu vůbec jít. My time management sucks, začíná to fyzicky bolet.
Marie, haló, prober se, zejtra učíš.
Vím co, nevím moc jak (pojďme je hodit do vody, the time has come, a didaktiku už jste měli? cože, jen dvě přednášky? hahaha, tak prostě buďte stateční), měla jsem na to tři týdny, výsledek dosud jedna velká nula, mám odejít nebo se radši rovnou zabít?
Až půjdete na praxe, vemte si přezůvky a zdravte. Prosím, řekněte mi, že to byl vtip.
Dobře, nebuďme jen negativní. Volitelný předmět pouze a jen o CLIL je super. Didaktika ingliš pro ZŠ perfektní, jen kdybych se doma neflákala. Na Dojč als Fremdšpráche přituhuje, ale zatím stále dobré, už umím počítat a zas a znova se dvakrát v týdnu ponořuju do mysli začátečníka v jazyce. Mělo být Osvojení neznámého jazyka s pedagogickou reflexí. Předmět už není, tak si to pozoruju sama.
Ve vaně se občas myšlenky trochu rozběhnou. Ne vždy žádoucím směrem, ale přece běží. Tedy hlava funguje! Možná ještě nic není ztraceno! Možná toho Heideggera dočtu a budu si z toho něco pamatovat!
Ale možná mi prostě není souzeno.
Kdyby ses líp učila, mohlas v poklidu někde derivovat.
Jo jo.
Nakonec stejně podrbání za ušima a pamlsek dostane tady kolegyně, protože má všechno napsaný, barevně podtrhaný, umí to nazpaměť a má to tak trochu na salámu.
Zato já tu mám příliš mnoho kurzívy a příliš mnoho kapesníků.
Omne initium difficile est.
Už zase.
Vedlejší produkt té nekonečné únavy, side-effect mnoha malých frustrací všedních dnů, PMS, neurotická kocovina, chléb můj vezdejší radši sněz a nereaguj na kraviny.
Dnes smutné, promiňte.
Najednou po mně chtějí to, pro co jsem ze začátku tak hořela. Dělat věci lépe, jinak, na úrovni, dělat konečně něco, co dává smysl.
Není důvod. Všechno marnost nad marnost. Otupělá a zabedněná marnost. A i kdyby to marné nebylo, nemám ten všemi očekávaný a zřejmě jediný správný, přiblble optimistický drive, že jsem Marie Anna Komenská, že vyvětrám tu zatuchlinu všude. O důvod víc, proč se v hlavě shodit ještě níž. Nechodím na hodiny, neodepisuju spolužákům, už se ani nenamáhám omluvit neúčast učitelům, které po státnicové ostudě nemůžu ani vidět. Místo toho sedím doma a ano, správně, zase pláču. Ne, vůbec se mi neulevilo. Sedm dní volna mi nestačilo. Víkendy jsou „volné“ jen jako. A to jedu na 4+3, nikoli 5+2.
Cestou domů bejval – a bejvá – ten feeling ještě docela dobrej. Přijdu domů, najim se a pak udělám tohle a tamto a půjdu spát před půlnocí. Cinkání klíčů a cvakání zámku je nejspíš nové píchnu se do prstu a usnu na sto let. Rezignace na většinu domácích prací, prostě unavená, běž se prosimtě najíst k babičce. Už zase nečtu ani nepíšu. Horko těžko občas kreslím. Erasmačky se mě ptaly při jedné aktivitě na semináři, co zajímavého jsem zažila v minulém týdnu. S hrůzou mi došlo, že vůbec nic. Vyučující se nad tím samozřejmě neopomněla pozastavit. To vám ani ta škola nepřijde zajímavá? Pokouším se o úsměv, něco vtipnýho zablekotám, po zbytek dne ještě níž.
Průběžná příprava všude. Všechno si to pište, pište, pište. Všechno to bude na papíře a vytištěný. Jediné, co se mi doposud daří, je průběžně na to kašlat. Celkem chápu učitele posedlé domácími úkoly, na někom si tu vlastní studentskou křivdu vybít musí. Nejsem schopná ani vyplnit mustr přípravy od kolegyně z vyššího ročníku. Proč. K čemu. Koš s prádlem na vyžehlení narostl do obludných rozměrů, nutím se do toho, při manuální a opakující se činnosti vidím fragmenty celkem dobrých nápadů jak v kaleidoskopu, jak v kině, jako ve třídě. Dostaň to ale na papír. Nejde. Udělám si to hezký, do monitoru už se mi čumět nechce, kupuju novou pásku do stroje a cvakám. Z přípravy se vyklube naprosté dada. Vzdávám to, jdu na cigáro. Stejně umřu.
Ale vždyť tohle pozorování dělám v malé míře vždycky, když někam vlezu. Jenom nevím, že se tomu říká tak a tak.
Ale vždyť tohle dělám s každým studentem, který ke mně přijde na doučování. Jenom nevím, že se tomu říká tak a tak.
Vážně jsem právě dostala seznam sloves, která bych měla (čti: musím) používat při formulování cílů výuky?
atd., podobné what-the-fuck momenty několikrát denně, je to únavné.
Z těch sluníčkových mě bolí hlava, z těch nudných taky. Těch příliš chytrých a příliš dobrých se většinu času bojím. A ti nepoužitelní jsou pro mě aspoň good bad example.
Překlad terminologie mrskám bleskově i bez přípravy, nechápu vaše lehounké rozhořčení nad tím, že jsem přišla nepřipravená. Dobře, občas se seknu, ale s tím se dá v šestičlenné skupině žít. Ve skupině ano, ale před vámi zřejmě ne. Před vámi, která sama občas neví. Pak si máme říkat kolegyně. Dělám, co se po mně chce, ale do konce hodiny mlčím. Otupělá a zabedněná marnost.
Enthusiasm. Positive attitude. Na některých hodinách to ještě jakž-takž dávám a fakt se mi tam pracuje dobře, zvedne mě to, i když je všechno ostatní úplně choré. Jenže pak se nabalí tisíc domácích úkolů, čtení, zamyšlení, esejů, rešerší. Pomalá, nesoustředěná, neudělám skoro nic nebo vůbec nic. V neděli večer je mým nejtěžším úkolem se prodýchat k usnutí. Většinu materiálů splácám v průběhu týdne vždy noc nebo ráno před. Tisíckrát se rozmýšlím, jestli na další hodinu vůbec jít. My time management sucks, začíná to fyzicky bolet.
Marie, haló, prober se, zejtra učíš.
Vím co, nevím moc jak (pojďme je hodit do vody, the time has come, a didaktiku už jste měli? cože, jen dvě přednášky? hahaha, tak prostě buďte stateční), měla jsem na to tři týdny, výsledek dosud jedna velká nula, mám odejít nebo se radši rovnou zabít?
Až půjdete na praxe, vemte si přezůvky a zdravte. Prosím, řekněte mi, že to byl vtip.
Dobře, nebuďme jen negativní. Volitelný předmět pouze a jen o CLIL je super. Didaktika ingliš pro ZŠ perfektní, jen kdybych se doma neflákala. Na Dojč als Fremdšpráche přituhuje, ale zatím stále dobré, už umím počítat a zas a znova se dvakrát v týdnu ponořuju do mysli začátečníka v jazyce. Mělo být Osvojení neznámého jazyka s pedagogickou reflexí. Předmět už není, tak si to pozoruju sama.
Ve vaně se občas myšlenky trochu rozběhnou. Ne vždy žádoucím směrem, ale přece běží. Tedy hlava funguje! Možná ještě nic není ztraceno! Možná toho Heideggera dočtu a budu si z toho něco pamatovat!
Ale možná mi prostě není souzeno.
Kdyby ses líp učila, mohlas v poklidu někde derivovat.
Jo jo.
Nakonec stejně podrbání za ušima a pamlsek dostane tady kolegyně, protože má všechno napsaný, barevně podtrhaný, umí to nazpaměť a má to tak trochu na salámu.
Zato já tu mám příliš mnoho kurzívy a příliš mnoho kapesníků.
Omne initium difficile est.
Už zase.
