7. 2. 2017

2017: post-Russian

Poslední článek ze srpna.
Ne, nezabalila jsem to.
Jen trochu víc žiju a občas se mi z toho žití podlamujou kolena.


2016 byl rokem konceptů.
Napsala jsem jich celkem 15 (a všechny na podzim), ale žádný jsem nakonec nevyvěsila. Některé dojemné, pár nasraných, pár dekadentně a neuroticky zprzněných slovních hříček. Ne, raději ticho.

Nemám potřebu někomu dokazovat, že něco umím.
Najednou už i tady.

Rossija byl můj největší koncept. Kámen-nůžky-papíry-razítka.
Viděla jsem do dna. Viděla jsem toulavý psy a kočky žrát zbytky kebabu, vychlastaný oči chlapů, který sotva jdou, nahý svědomí mládeže, která je asi stejně mladá všude na světě, ale tady jseš v Rusku, tady je všechno trochu jinak; slevy pro důchodce každé pondělí a slzy vděku v očích, když se za mých sto rublů mohly ty oči dostat domů někam do oblasti, dvě hodiny cesty, spolufinancuje zlá Éú a prej nahovno Zetčéú, takže mi neděkuj. Srazila jsem se s pravoslavím na ulici i ve vlaku a smála jsem se, až když mě nikdo neviděl. Lesk a bídu církve řešit s N. u stolu raději v češtině. Bůh není, milé děti, pojďte mě upálit. Chutnala jsem jako Pjať ozer, Beluga, Zeljonaja marka, Carskaja, Stoličnaja, Jamskaja. Vyhrnutý džíny nad kolena, tenisky s dírou v podrážce, písek, kamení, komáři, když kouřim, tak na mě nejdou. Nemám s sebou nic, jen ruskou kofolu Bajkal ve skle a evropský cigára a oranžovej zapalovač, kterej jsem tam nechala. Přijdou pro něj jiní. Příliš jsem nevařila, najednou mi nebylo líto za odpoledne nad učebnicí sežrat čtvrt kila kešu, vzít si s sebou na kolej rybičku nebo jen tak sedět na balkoně a jíst krásný velký maliny, pěkně jednu po druhý, hrát si s nima na jazyku, zapíjet je vodkou s vychlazeným zeleným čajem a nemyslet na český slunce-žblunce, zato s až přiblblým úsměvem myslet na tvé ruce. Chtěla bych být tvoje klávesnice, někdy ano, piš jemně... Maria, are you here? Ne, duchem zpátky v Čechiji, ale stejně jdu, protože jsem přece hodná a trpělivá a narážky na můj krásný bílý krček a jiné části těla nejsou důvodem k zamykání a pálení jedné za druhou uprostřed noci. Ale za saláty a hlavně za tu poslední večeři s příchutí Afriky dík. A drž se. Třeba se někdy potkáme na Karlově mostě nebo v Itálii a oba z toho budeme mít radost. So long. 

Viděla jsem nahoru. Vysoký místa mě prostě táhnou. Poslední patro univerzity, němé posluchárny, které kdosi zapomněl zamknout, mezipatra, velká okna; za nimi počasí, bazén, planetárium a střípky vnitrobloků jako na dlani. Pohled z mohyly dolů k Volze a ještě dál, pohled z letadla na moskevské noční světelné moře. Ani dýchat se nedá. Nejdražší kavárna v celým městě, bacha, snobství je nakažlivý. Rudé náměstí v neděli v 6.50 utopené ve stínu, než začne být doopravdy horko. Gosduma, maršál Žukov, nultý kilometr všech ruských cest, Lomonosovka, Bolšoj těatr, Zlatá, modrá, tak modrá až z toho bolí oči, to je VDNCh shora z Ostankina, obývák u Dostojevských doma i Volha v létě. Všechno veliké, daleké, impozantní, dojem gotických katedrál napodoben k nerozeznání. Není špatně mířit vysoko, co tě to napadá ty hloupá, zasloužíš si veškerý patos, klidně se sem ještě někdy vrať!

Královna požárních poplachů a zlepšováků level inžinier, znalkyně dováženýho píva, Jawa je naše, ne vaše, ty debile!, studna českých slovíček pro magistranty z obecný slavistiky, neuvěřitelně samostatná, trochu flákač, a když už nic akademicky zajímavýho, tak alespoň dáma. Najednou jsem aspoň někdy byla někdo. Kterej Čech by sem dobrovolně jezdil prosimtě. Jakmile mi to napsali, že přijedete, musela jsem si vás taky na odpoledne půjčit! Povězte nám něco o Čechiji. To probouzí lásku k vlasti, které se mezi tzv. slušnými Čechy zuby nehty bráníš... a tak jim radši vyprávíš, že tvoje velké doma je celá Čechoslovakija, která už není. Z jednoho talíře dlabeš svíčkovou a z druhýho bryndzový halušky a je ti to úplně jedno. Vlg. oblast je stejně velká jako Francie, akorát ta jejich Eiffelovka má klacík v ruce a chodí bez podprsenky (což jí na její věk dost závidim).

Tak velká země a tak malá já.
Zatímco ti druzí...

V tisíc kilometrů vzdálené nouzi poznáš
kdo je přítel 
a kdo komisař

Sama sobě si
řvi jak na lesy
které tady nikde nejsou

Možná jsi mi to všechno udělal a řekl jen proto, že se mi zase nechtělo domů.
Jako už tolikrát.

České all inclusive plně postačující k tomu, abych se doma cítila jako v pasti. Neúspěchy a nulová sebekázeň včetně. Kam se jenom poděla ta čekistická přísnost.
Nejsem záletná / však klícka zámek má / nesnesu mříž / to už křídla spíš.

Vlg-1 rozhodně nebyla konečná.
Spíš taková dlouhá zastávka na znamení.


Vlak dále pokračuje ve směru Praha-Smíchov a Praha hl. n.
Žižkoff podle vzoru Smirnoff 
A víš ty co
Sod off