nezářím

/zívnutí/
„Prosím… Dobrý den... U telefonu… A nemohla byste mi zavolat ještě jednou, třeba zítra? Děkuji mnohokrát. Dobrou noc.“ /nacvičeným pohybem svůj telefon odhazuji v dál/

Fakt nezářím. A ti ostatní koneckonců taky ne. Jen hýří všemi barvami.
Grey is the new black.




„Ty mi teď moc nepíšeš...“
 „Já jsem tě vzbudila? Vždyť je půl třetí odpoledne, proboha!“
„Jestli mě máš aspoň trochu ráda, tak přestaneš pít!“
„Kuřáku, chcípni!“
„JEŽIŠI TAK PROMIŇ NO!“

Jak je ten svět krásně barevný, když šetřím hlasivky a jen se dívám, protože na nic jiného se ani nezmůžu. 

Pamatuju si všechno.
Hlavně toho zasranýho Johnnyho Cashe.
I will let you down
I will make you hurt
...

Ještě teď slyším odporně skřípavý, hysterický hlas V., když nám chtěla předvést způsob rozkazovací vyjádřený infinitivem.
Молчаааааать!


Stejně křičím na paní Minulost. Asi je hluchá; občas si zkrátka odemkne dveře rezervním klíčem, stojí na prahu a civí. Pak se k ní přidá slečna Všechno-je-na-hovno ve vaťáku z popelnice a slečna Sebelítost v malých černých a tak tam stojí a dívají se a chechtají se a ani se se mnou nerozdělí o cigáro. Kurvy. Že chodí vždy, když něco zpackám, to už je taková tradice.

ocec še mi žení
moja mac je v čarnej žemi
naco pojdzem domov

Topím se.

Bez plavek.