Žiju. Jen si ty svý nasraný verše schovávám pro kočku. Jsi rád, čtenáři?
Na druhou stranu: stále se pomalu zabíjím. Je to zase o něco dražší, zatím nedbám. Na lékárníka bacha, ministr zdravotnictví varuje, ministr financí děkuje a Svaz bohémů doporučuje, však to znáte.
Piju. Můžu se vymlouvat na to, že neustále slavím první a dobrý zkouškový. Cha cha, na začátku letního semestru, Marie, to je teda gól. Ale je mi jasný, že nastanou blbý časy. Období dešťů a období sucha. Půst a velikonoční žranice. Léto a zima. Tak mi neříkej, že nemám pravdu, když říkám, že za dobrý věci se taky nějak platí.
Začínám bejt tak nějak podivně veselá. Kromě slunce ve skle (a toho malinkatýho, který se mi houpe občas na krku) jsem možná tak nějak objevila i slunce v sobě... a ten kousek, který se děsí přiznání všeho dobrého, aby to dobré mohlo být náležitě vyváženo špatným, se nějak zmenšuje a zmenšuje...
Jenže: strach z vlastního, upřímného úsměvu je taky strach. Radši si zamotám šátek až pod nos, vždyť je zima. To aby nikdo neviděl, neodvažoval se ani tušit, že mám dnes dobrou náladu. Hrany se pomalinku obrušují a nebolí. A z věty Všechno je jedno a jenom jednou teď čím dál tím víc vytahuju to jenom jednou. Už dlouho jsem si neoblíkla tričko s oprátkou. Nějak míň mě bolí říkat ahoj nebo dobrý den. Kdykoli někoho známého potkám, říkám ráda tě vidím a myslím to vážně. Protože nikdy nevíš, jestli to není naposled.
Sakra holka, dál válej, jeď si a neotálej! napsala mi.
Ale já otálím a váhám stejně jako když jsem poprvý stála na ledě. Nebo jako když jsem tenkrát vztáhla ruku před bílejma dveřma a pak ji zase schovala na dno kapsy svýho černýho kabátu, abych si z ní pak v dešti okousala nehty a pak se kousla do palce, abych si dokázala, že ještě reaguju na tu fyzickou bolest. Bojím se mít radost, jen tak, z ničeho. Protože mi pořád šlo nejlíp bejt smutná, jen tak, z ničeho...
Ešte si ani nežila a už by si v truhle ležala, řekla mi.
Tak jo. Zkusím žít.
Ale ne tak jak žít se má. Žít jak se má je blbost.
Pěkně po svým.
Na druhou stranu: stále se pomalu zabíjím. Je to zase o něco dražší, zatím nedbám. Na lékárníka bacha, ministr zdravotnictví varuje, ministr financí děkuje a Svaz bohémů doporučuje, však to znáte.
Piju. Můžu se vymlouvat na to, že neustále slavím první a dobrý zkouškový. Cha cha, na začátku letního semestru, Marie, to je teda gól. Ale je mi jasný, že nastanou blbý časy. Období dešťů a období sucha. Půst a velikonoční žranice. Léto a zima. Tak mi neříkej, že nemám pravdu, když říkám, že za dobrý věci se taky nějak platí.
Začínám bejt tak nějak podivně veselá. Kromě slunce ve skle (a toho malinkatýho, který se mi houpe občas na krku) jsem možná tak nějak objevila i slunce v sobě... a ten kousek, který se děsí přiznání všeho dobrého, aby to dobré mohlo být náležitě vyváženo špatným, se nějak zmenšuje a zmenšuje...
Jenže: strach z vlastního, upřímného úsměvu je taky strach. Radši si zamotám šátek až pod nos, vždyť je zima. To aby nikdo neviděl, neodvažoval se ani tušit, že mám dnes dobrou náladu. Hrany se pomalinku obrušují a nebolí. A z věty Všechno je jedno a jenom jednou teď čím dál tím víc vytahuju to jenom jednou. Už dlouho jsem si neoblíkla tričko s oprátkou. Nějak míň mě bolí říkat ahoj nebo dobrý den. Kdykoli někoho známého potkám, říkám ráda tě vidím a myslím to vážně. Protože nikdy nevíš, jestli to není naposled.
Sakra holka, dál válej, jeď si a neotálej! napsala mi.
Ale já otálím a váhám stejně jako když jsem poprvý stála na ledě. Nebo jako když jsem tenkrát vztáhla ruku před bílejma dveřma a pak ji zase schovala na dno kapsy svýho černýho kabátu, abych si z ní pak v dešti okousala nehty a pak se kousla do palce, abych si dokázala, že ještě reaguju na tu fyzickou bolest. Bojím se mít radost, jen tak, z ničeho. Protože mi pořád šlo nejlíp bejt smutná, jen tak, z ničeho...
Ešte si ani nežila a už by si v truhle ležala, řekla mi.
Tak jo. Zkusím žít.
Ale ne tak jak žít se má. Žít jak se má je blbost.
Pěkně po svým.
