psáno pro Mistra

předčítej mi řád chaosu
postav mě přesně na osu
blažené nevědomosti
a povídej mi o štěstí
o štěstí, které napíšeš
o věcech, které neřekneš
mé smutky svým smíchem spal
a buď můj  malý svatý grál
kalich ironie, hořkosti
jenž promění mé neřesti
v popel, který již nevstane
a pak v Tvé pěsti sevřené
se náhle zjeví rozcestí
absolutně zkaženej?
tu zkaženou ruku mi dej
a veď mě do říše hniloby
tam mě rozlož
foukni
a já v plné plísni rozkvetu
pokračuj
chci přečíst tvou odvetu!

конец

Ne.

Ne, ne, a ještě jednou ne.

Radši budu mít svůj krátkej a posranej život. Because it fits me well.

Zkurvený elitáři všude okolo.

Jo, chtěla jsem to změnit. Chtěla jsem bejt za vodou. V (prý) lepším světě.

Ale to jde sakra blbě, když je vám většina věcí z lepšího světa tak trochu proti srsti. Chvíli se vydržíte tvářit, že to zvládnete, ale věčně to nejde. A když vám dojde pára před zlomovým okamžikem, tak se dělá co? Buď se skáče po hlavě dál nebo se utíká. A mě ta hlava kurevsky bolela.

Mrzí mě, že jsem přišla o kamarádku, ale myslím, že jako nadřízená mi fakt chybět nebude. Teď mě s odstupem času napadlo, že mě stejně akorát dostala tam, kde mě mít chtěla, bůhví, jestli se se mnou nebavila jen kvůli tomu. Myslím si, že asi ne, ale červíček hlodá.

Nebudu se hádat, když není o čem. Já moc dobře vím, že jsem to podělala. A vy jste to ale taky podělali. Tím, že jste ignorovali mou samosoudnost. Prostě dám vašemu dokonalému světu kvinde a najdu si ho jinde... sbohem (a dík za ryby)!

15 rad budoucím kantorům

Dnešní článek nebude můj. Vypůjčím si ho, protože určitě stojí za přečtení. Našla jsem ho mezi starými papíry, když jsem doma třídila faktury a smlouvy. Tento administrativní úkol se mi sice nepovedl, neb v krabicích vládne již deset let chaos, ale nad tímto okopírovaným novinovým výstřižkem jsem se příjemně pobavila.

1. Nemáte-li rádi děti, neučte. Běžte od toho. Jsou i jiná povolání, kde můžete zbohatnout.
2. Máte-li rádi děti a kantořinu, učte! Jinde sice zbohatnete daleko dřív a pohodlněji, ale určitě nezažijete tolik radosti.
3. Chvalte, chvalte, chvalte! Uchvalte se třeba k smrti. Říkejte svým žákům, jak jsou skvělí a chytří a slušní. A oni budou.
4. Buďte nekonečně trpěliví. Co nechápe Pepíček dnes, pochopí třeba zítra. Nebo za půl roku. Nebo vůbec ne. No a co?!
5. Odpouštějte. Odpustit se dá všechno. Nebo skoro všechno. Vše se dá odpustit a vše se dá během času napravit.
6. Zkuste učit jinak, než jak učili vás. Nemusíte jen stát u tabule a mluvit. Nechte mluvit své žáky.
7. Bojujte proti nudě ve své třídě. Ať se žáci na vaše hodiny těší, ať je to s vámi baví.
8. Važte si svých žáků a respektujte je. Berte je jako partnery a přátele, se kterými se dobře cítíte a s kterými se vzájemně obohacujete.
9. Hodnoťte jen to, co žáci umějí, a ne to, co jste je ještě nenaučili. Vyhýbejte se špatným známkám. Každý má právo dělat chyby a chyba je příležitost naučit se to dobře. Ani vy se nebojte přiznat svůj omyl. Vždyť chybovat je tak lidské!
10. Neironizujte děti. Pokud si už nutně musíte dělat legraci, dělejte si ji sami ze sebe. 
11. Dopřejte každému svému žáku radost z úspěchu. Každému a alespoň jedenkrát za den.
12. Vzdělávejte se. Choďte na školení, jezděte na semináře, čtěte odborný tisk, buďte tam, kde se něco děje. Nelitujte času, námahy ani peněz. Váš šéf to možná neocení, vaši žáci určitě ano.
13. Nebojte se. Jste-li o něčem přesvědčeni, stůjte si zatím.
14. Alain Delon řekl, že jenom imbecilové nemění svůj názor. Nebuďte imbecily.
15. Buďte optimisté. Nikdy není přece tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Hana Vaverková, učitelka, Olomouc

Chcete ztratit motivaci? Tak mi zavolejte.

Mám totiž PhD. z University of Lacking Motivation (ne, tahle hláška mě prostě nikdy nepřestane fascinovat).

Tak si ze mě buďte nadšený. Věřte mi (zbytečně). Vkládejte do mě zbytečně velký naděje. Come on, do it.

Vy si spálíte držku, ale já se „jenom“ znova sesypu. To je oproti vaší spálený hubě přece úplný nic.

Jestli tu úterní schůzku přežiju, tak se náležitě odměním. Kofein, nikotin, velehora sacharidů a možná nějaký ten etanol.

Proč mi prostě neukážou na šanony třeba od K do S a neřeknou „tak hele, o tyhle se budeš s plným nasazením starat“… já to udělám, moc ráda to udělám! Jenže skutek utek, jsme přece strašně kůl a potřebujeme co nejvíc lidí. OMG, lidí znám spoustu, ale buď jsou tak inteligentní, že tohle nepotřebují, nebo jsou v takových sračkách, že je ani sebelepší investice posledních úspor nezachrání.

Ptáte se, co dělám? Měla bych pomáhat lidem, ale doktor nejsem. Měla bych to dělat zadarmo, ale dobrovolník taky nejsem. Hádej, hádej, hadači!

Začínám nenávidět svou novou práci. Mám pocit, že to si raději dám dalších 10 dní s uřvanejma, neposlušnejma dětma, který jejich uřvaný, od rána do večera pracující matky nemají o prázdninách kam dát…

A to prosím pěkně ještě ani nemám všechna potřebná školení. Přijdu si jako ten největší idiot pod sluncem a je mi jedno, kolika lidem z mý maličkosti padá brada na štěrk. Dokud mám JÁ pocit, že to neumím, tak to prostě neumím. Přes to nejede ani vlak, ani ty vaše pitomý motivační kecy o tom, že to zvládnu. Stejně mi všichni celej život lžete.

„Maruško, nesmíte být na sebe tak přísná.“

„Kdybych na sebe nebyla tak přísná, tak tu dnes před Vámi nesedím.“

„Do prdele už taky! Fakt nechápu, na co si tady hraju. Když se zahrabu někde v Panasonicu u pásu, tak budu světu mnohem prospěšnější, než když tady budu plýtvat Vaším časem a hrát si na slečnu důležitou, která se tváří, že ví, kolik jsou dvě a dvě, ale ve skutečnosti bez mrknutí oka smíchá jabka a hrušky, protože ve frontě na logický uvažování se na ní nedostalo!“