help! III.

„Dostal jsem papíry na hlavu,
bydlím v ústavu, kde se léčí rozum.
Dělám si, co se mi zalíbí,
mám totiž alibi – lékařskou diagnózu.“

Jaromire Nohavico z Těšina, nelze si dnes nevzpomenout. 

Nehodlám se za to schovávat a ani to nikde roztrubovat.

Spíš mě vyděsilo to, že se začínají plnit body mého survival plánu pro rok 2014, že se začínají dostávat z papíru do prostoru. Asi jako když vám z mozku vyskočí dokonalá vizualizace vašeho nápadu. Asi tak. Už dlouho se mi nestalo, že bych něco dokončila. 

„Vážně nečekám, že si každé ráno dám pilulku instantního štěstí a bude ze mě sluníčková holka.“
„Vy budete asi hodně velký pesimista, co?“

Každý začátek je těžký. Tak snad jsem si do „šťastna" nebo alespoň do lehkého „soustředěna" a „racionálna" nevyšlápla levou nohou napřed.

Teď mi ještě zbývá si svoje odhodlání zavřít do plechový dózy a zejtra ráno ho vyndat a udělat to, na co bylo už dnes trochu pozdě.

„Než mě dohoníte, už budu dávno v posteli! V posteli! V posteli!“

help! II.

„Myslel jsem, že nejsi nemocná. Jen že máš málo peněz.“ 

„Takže vy mi chcete říct, že jste ještě nebyla na policii?“ 

„Takže vy vlastně vůbec nic nevíte?“

„Znáte vůbec svou rodinu? A znají oni vás?“

„Můžu ti napsat diazepam, ale ten ti bude houby platnej. Musím tě poslat někam jinam, někam, kde snad budou vědět, co s tebou. Je mi to líto.“

„Vypadáš strašně. Nechceš jít radši domů? Cože, ty jdeš ještě do práce?“

Tak asi takhle.

na klidnější časy s Jerzym Pilchem

„…Žádnou z těchto publikací jsem ani zběžně nepřečetl, ale na druhou stranu počet knih, jejichž četbu odkládám na klidnější časy, je mnohem větší a jejich tématika mnohem obšírnější. Klidnými časy míním dny, noci, týdny a měsíce, jejichž největší část mi nebude užírat náruživé uhánění slečinek. Potom, když se probudím za úsvitu a začnu si číst nějakého klasika, budu číst až do poledne, ba možná – pokud si to budu přát – až do setmění. Něco mi říká, že se oné doby svatého klidu nedožiji, ale to ještě neznamená, že by se neměly shromažďovat knížky."

„Teprve dnes chápu, že příběh mé první sebevraždy je zároveň vyprávěním o tom, jak mě alkohol poprvé v životě zbavil svobody. Mám na mysli – to je jasné – alkohol vycházející z vnitřností mého fotra. Neměl výdrž."

„Brýlaté zbožňujeme! Na brýlatých přímo ujíždíme! (…) Brýlatá holka sundavá brýle a rozkošně mhouří krátkozraké oči! Ten nádherný obrázek už nenávratně zmizel! Zmizely i tisíce jiných scén! Brýlaté holky vymřely! Perverzně přivřená víčka zasypala hlína! Když si pomyslím, že sedmkrát za sebou jsem mohl mít brýle, a místo toho jsem měl sedmkrát za sebou kontaktní čočky, může mě trefit šlak! Absolutní konec! Všechny prdelky nosící kontaktní čočky zapisuji do seznamu en bloc! (…) Vyndavání kontaktních čoček na noc se ničím neliší od vyndavání umělé čelisti…"

„Kritika života nemusí být pochvalou smrti, ale nakonec na to vždycky tak trochu dojde. V mém případě na to dochází tím více, že na každý útok světa reaguji zapisováním. A protože svět útočí neustále – bez přestání zapisuji."

Jerzy Pilch

Moje první sebevražda a devět dalších povídek (Moje pierwsze samobójstvo)

vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2009

 

help!

Moje matka vždy tvrdila, že nejlepší pomoc je ta, když si člověk pomůže sám. K tomuto tvrzení má dobrý důvod: nikdy před tím se jí nestalo to, co se jí (se mnou) děje teď.
Přede mnou leží ještě jeden volný den v polovině týdne a já se sama sebe dokolečka ptám: je to fakt taková ostuda, jít někam, posadit se tam na podivnou, cizí židli a říct „dobrý den, potřebuju Vaši pomoc?" To se vážně musím pokaždé namazat jako Dán (nebo jako Rus, či dokonce jako pan prezident?), abych si přiznala, že tohle není v mé moci, že tohle má ruka ani hlava nezvládne? Že teda chci jinou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec, než tu, která je mi nabízena?
Bohové, stůjte při mně. Jinak tam dojdu, s povzdechem budu hodinu zírat na dveře a pak s pláčem odejdu, jako už tolikrát. Nebo jo, možná vezmu za kliku, ale pak ze sebe nevypravím ani slovo a za pár minut mi bude na omdlení. (Pokud to pojmu jako vytrvalostní trénink na maturitu, budu se snažit omdlít až za pár desítek minut, slibuju.) Tisíckrát poslouchám ze všech stran, že povinnosti se musí plnit (a plány překračovat, ha ha ha) a problémy řešit… víte, občas bych si moc přála, aby se mi při vyplňování jakéhokoli papíru, při snaze o vyřešení jakéhokoli problému nebo při dotazování se v jakékoli instituci nedělalo tak nevolno. Panikařím, nejistím, bojím se o sebe, takový až přízemní strach z toho, co se vymyslí, na co se zase přijde, jaký další klacek mi spadne pod nohy, a že mi jich bylo notné množství naházeno už někam do kolébky a jsou přeskakovány dodnes.
Snad moje odhodlání neopadne. Třeba to ještě ani nemám spočítaný, takže by odhodlání k boji se životem opadnout nemělo. Třeba pololetní prázdniny ještě využiju na tisíc jiných způsobů než na ten jeden, definitivní…

UPDATE: bylo mi strašně zle, stálo mě to šest nehtů z deseti a nějakou tu energii vynaloženou na klepání se, ale zvládla jsem to, příští týden ve čtvrtek podniknu první kroky v cestě do mých soukromých pekel

pé ef dva nula jedna čtyři

přeju vám spoustu hladu
a neexistující rodinu
celou noc špatnou náladu
a ráno obří kocovinu
ať je vám blbě ještě měsíc
a všichni ať jste bez práce
pak zaplavte si v hrnci lží
a utopte se v přetvářce
ať váš týden trvá šedesát dní
ať každý den je pondělí
ať cítíte nohu pána domu
na své pohublé prdeli
ať prachy se vás nedrží
ať se dusíte tíhou dní
ať přátelé vás nepozdraví
ať všichni jsou víc povrchní
ať jste imrvére offline
připravte si song pohřební