28. 2. 2013

who are you and who am I?

You shout in your sleep, perhaps the price is just too steep... upozorňuji na případná nevhodná slovíčka, koho to pohoršuje, nechť prchne.
Je mi fajn, je mi fajn... je mi mizerně!
Zítra jsem papírově dospělá...
Ale mám takový pocit, že ne. Nechci. Ne v tomhle čase a prostoru. Protože:


  1. Neumím otevírat bezpečnostní uzávěry. Kloktadlo, lněný olej, technický benzin, cokoli. Nedobytná pevnost, potřebuju aspoň pět pokusů. To je pak radosti.
  2. I když se soustředím a myslím na krizové okamžiky, co dělat a co ne, tak stejně spoustu věcí nenávratně poseru. Olepené knihařské plátno, křivé ořezy, posunuté tisky, špatná anatomie libovolných částí těla v obraze, jednání s důležitými lidmi, tykání/vykání, odhadování věku, času... Honestly, no one ever gives a fuck about me, ale jsem to já, kdo s tím musí žít...!
  3. Neumím vařit, kuchyňská linka je pro mě tankodrom. Hlady sice neumřu a podle návodu pro debila zvládnu vše, ale ke svíčkový jsem se nedopracovala a moje pirožky jsou jako z kamene.
  4. Začínam čím dál tím víc nesnášet malý děti, nemělo by to se mnou bejt spíš naopak? (A opravdu miluju liberální tatínky, kteří svému dítěti v autobuse nebrání ve všestranném rozvoji správné artikulace a řečové intonace. Což o to, umět mluvit nikdy není na škodu, ale hejkat ve třicítce půl hodiny v kuse hlasitostí příklepový vrtačky, to dá snad jen budoucí Kája Gott.)
  5. Když dělám něco dlouho, tak mě to začne neskutečně srát. Funguju zvláštně, bohužel. (A proto má odborně se tvářící stať nebyla dopsána a k dnešnímu dni přihlášena do přehlídky středoškolských odborných prací. Tak si zase pobrečim u The Crying Song, až mi všichni řeknou, jak jsem hrozně nezodpovědná a nespolehlivá a pak se začnu hystericky smát. Tak.)
  6. Mám zcela společensky nevhodné záchvaty paniky, smutku, vzteku, melancholie, pláče. Do klece se mnou a nekrmit, co když zrovna budu kousavá.
  7. Jak už jsem o sobě napsala, moje výkyvy nálad jednou vstoupí do dějin. Včera trochu high procházka i bez trávy a den nato se mi klepou ruce a nechce se mi existovat, jak typické.
  8. Neumím počítat. Co na tom, že jenom tak v půl desátý večer vymyslim algoritmickou situaci, nespočítám ani nula mínus jedna. Nebojte, maturuju z angličtiny, matiku bych si musela napsat leda v jiným stavu mysli.
  9. Jenom vypadám, že umím s počítačem. Náhodou vyřeším váš problém; nevim, na jakej zázrak furt všichni čekáte.
  10. Neumím řídit, bez komentáře. Ale i když nepotřebuju říkat „Odboč doleva... kurva, odboč doleva! Za tou rukou, na který máš hodinky!“, tak je to něco, co umí každej debil. Já debil jsem, ale nejsem každej (a stejně tak to dopadne s maturitou).

A tak si tu fňukám, jak jsem nepoužitelná pro život a jak je mi hrozně blivno z toho všeho, smrkám Floydům do rytmu a myslim, že se nechci dožít rána.

Dnešní nadpisovka Childhood's End


Moje momentálně nejubrečenější Coming Back To Life