…a to je blues

Jan Nejedlý: Až bude Milouš Jakeš viset na větvi
(utajená blues českého lidu)

„Český národ býval v minulosti často ujařmen a podobně jako američtí černoši si od svých trablů ulevoval písní. Většinou se ani nezdržoval komponováním vlastních songů a splín či vztek si vylil do textu některé z už existujících skladeb. A ačkoli tyto lidové parafráze zpravidla nemívají pověstný dvanáctitaktový rytmus, přece je podle mne můžeme považovat za svého druhu blues.

Řadu příkladů za všechny bychom nalezil už z dob, kdy Čechové úpěli za Rakouska nebo za Německa. Tak třeba na melodii Hašlerova šlágru Ta naše písnička česká se bez obalu zpívalo: „Odložte lidičky nože i vidličky, vždyť stejně není co žrát, všechno nám sežrali, na nás se vysrali, to je ten protektorát...“

V našem referátu se však zaměříme na časy, kdy bílý muž pod bičem bolševika žil.

Padesátá léta minulého století. Oslava MDŽ nejmenovaného podniku, při níž ovínění pracovníci pějí na lidovou notečku. V písni Na břehu Blanice, kde se zpívá „jedni jako druzí, sedláci, podruzi, na hřbitově budou spát,“ žertovně zamění slova podruzi za soudruzi. Ještě týž večer je bdělý člen strany udá, ráno jsou předvoláni před stranickou komisi. Zde horko těžko vysvětlují, že podruzi byli v minulosti utiskováni, tudíž jsou to vlastně naši soudruzi. Vyváznou s důtkou a podmínečným propuštěním, kariérní postup zaražen. Ani udavačství a šikana však lidové bluesmany neodradí. Při bourání obří sochy Josifa Vissarionoviče na Letné dostane nový text lidovka Už se ten tálinskej rybník nahání, viz: „Už se ten Stálinskej pomník naklání, dosahá čepicí k Letenskej pláni...“ Zbluesovaná Internacionála začíná slovy: „Buď zdráv a vyhýbej se práci!“. Na táborákový kánon Červená se line záře si trampové notují: „Jede VéBé, jede VéBé, jede VéBé – kurvy!“. Hymna CCCP Sajuz něrušímyj se promění ve zvukomalebné Seru, nerušte mě.

 Na rytmy dovezené ze zámoří reaguje náš lid taktéž po svém. Nápěv rock'n'rollu Rock Around The Clock se potkává se slovy „Sovětští mužíci vypustili družici...“, See You Later Alligator zas metamorfuje např. ve „Spadla práce do kanálu, já ji tahat nebudu...“ Podobně se český živel vyrovnává s beatlemánií. Táhlá kytarovka You've Got To Hide Your Love Away se u nás mění ve vskutku brutální blues: „Sedím na kopečku sám, jeden prst v prdeli mám, když se s ním dost pokochám, tak si tam druhej prst dám. Hej, strč si svou lásku za klobouk...“ Na McCartneyho tklivé „Yesterday, all my troubles seemed so far away...“ si èeští parodisté pro změnu broukají: „Soudruzi, přijďte dneska večer na schůzi...“

Pokrokovým směrem se posunuje i country odrhovačka Ruty šuty Arizona Texas, resp. Ruty šuty Ukrajina Donbas. Ovšem černošský protestsong Chodím po Broadwayi hladov sem a tam v tomto ohledu klame tělem. Zpívalo-li se na jeho melodii „I am reading Rudý právo everyday“, pak v dalších slokách se přidávalo: „I am sitting in the Pankrác everyday, I am smoking partizánka everyday, I am making paper pytlík everyday, I am waiting amnestie everyday...“

Další úder utiskovanému lidu v srdci Evropy přišel s invazí roku 1968. Americká lidová Buráky dostane v refrénu „je lepší doma sedět a louskat buráky“ bojovnou korekturu „je lepší doma sedět a mlátit Rusáky.“ Zdeptáni normalizací však Češi záhy skládají zbraně, jak dokazuje předělávka skladby Lady In Black od skupiny Uriah Heep, jež zdomácněla coby Somrácká hymna: „My jsme starý somráci, vyserem se na práci, ať za nás makaj Rusáci, my budem somrovat...“

Semaforský song Po babičce klokočí se po „bratrské pomoci“ zpívá jako Brežněvovo obočí. Skončíte-li za katrem jako jistý disident, pak neváháte zprznit ani další bezelstný trylek z dílny Jiřího Suchého: „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, stojíš tu u cesty, stane se neštěstí, asi tě voprcám!“ Marasmus doby lidovým libretistům zkrátka vstřikoval do per vulgaritu a sarkasmus. No schválně, poznali byste roztančený hit Quantanamera v textu: „Šukali hadi, ježiši, šukali hadi, ježiši, Franta má péro jak Remek éro...“?

Plebejské blues parodií kráčí proti klamavému optimismu, jejž zprostředkovala kupř. dobová pop music. Ať už v podání Hany Zagorové („Byl krásný tvůj nápad, ožrat se a jít chrápat...“), Heleny Vondráčkové („Chytila jsem na pasece divnej sliz, normálně se tomu říká syfilis...“) či přímo božského Káji, jehož úchvatnou kantilénu Ukážu ti cestu rájem znehodnotil potměšilý lid slovy: „Vypíchnu ti oko drátem, roztrhnu ti hubu hákem, do smrti se budeš smát!“ Na frak dostává i licoměrné viktoriánství reálsocialismu. Viz lakonická Chci tě píchat na půdorysu Neckářovy krotké písně Chci tě líbat či verše „Jebanie mám zo všetkého najradšej...“ jako odpověď na duet Zvonky štěstí Gotta s Rolinsovou. Stranou nezůstaly ani odkazy na tehdejší drogovou scénu: Vařili jsme hašiš (Jiří Helekal – Vařili jsme kaši) či Máš chuť marijánky, startko má... (Karel Zich – Máš chuť majoránky).

A samozřejmě se o slovo hlásila i všudypřítomná ironie. Meky Žbirka by se divil, jak se mu love song Biely kvet proměnil v angažovanou píseň: „Biely dom, Reaganova vláda v ňom, studený Biely dom, tam vyrábajú neutrón...“ (moje vsuvka: „Biely kvet, spadla bomba - Žbirky niet!“) Ani Pavel Bobek by refrén své halekačky Ó, Ruby zřejmě nepoznal: ,,Mám naději, že příští rok mě vezmou do strany, ó Ruby, nechtěj mi partaj brát...“ A což teprve švédská skupina ABBA, která v přeslazeném originále Honey, Honey pěla o miláčkovi, zatímco v kraji pod Řípem se v tomtéž rytmu agitovalo: „Hany, hany, vstup do strany, aháá...“

Takto bychom mohli pokračovat až do roku 1989, kdy porobený národ opět zdvihl hlavu. Mezi jinými opileckými popěvky jste v té době mohli na nočních ulicích zaslechnout i příznačnou parafrázi tradicionálu Černý muž pod bičem otrokáře žil. Zpívalo se to jako: „Až bude Milouš Jakeš viset na větvi, až bude Milouš Jakeš viset na větvi, až bude Milouš Jakeš viset na větvi – bude v Čechách zase klid.“ Jelikož následovala revoluce něžná, výše zmíněné proroctví se nevyplnilo. Nadvlády komunistů se Češi sice zbavili, klidu však přece nedošli. Ale to už je jiná kapitola.“

…a to je blues
Antologie textů blues a o blues

vyšlo v nakladatelství Veduta v roce 2010

Plenér 2011

DEN PRVNÍ :
Společně s Bibi jsme se dotrmácely z našeho bytu na nádraží. Desetiminutová cesta se zmìnila ve dvacetiminutovou štreku plnou hekání, dlaždičovských nadávek a technických pauz. (No jo ... vzít si věci na týden není takový problém, problém je vzít si věci na uměleckou aktivitu na týden.) To že s námi mohl M. jít na nádraží trochu pomoct s věcma a nešel, jsem radìji pustila z hlavy, protože jinak bych ho musela přerazit vejpůl a na to jsem už fakt neměla sílu. Lístky se samozřejmě kupovaly jak jinak než na poslední chvíli, třídní nezklamal. V okamžiku, kdy jsme zjistili, že na nástupišti 1A stojí jenom malinký motoráček, tak nás braly mory. Což o to, vylézt po schůdkách nakonec nebyl takový problém (což se docela divím, se všemi těmi zavazadly), horší bylo se tam nacpat. Protože jsme přišli docela na poslední chvíli, ve vlaku už sedìlo dost lidí – a ulička úzká jako vodovodní trubka, že. Když už jsem se tak jako usadila, tak málem spadnul z horní přihrádky na zavazadla Bohouš (mùj plenérový malířský stojan). Pak už to bylo celkem v pohodě, akorát jsem z Waltariho přečetla jen ubohých 15 stran, nedalo se číst. V Domažlicích se čekalo na další minivlak, kam bylo taky umění se vejít. V Trhanově jsme vyskákali z vlaku a šinuli se s lodními kufry k zámku, kde jsme měli zvostat do konce týdne. Zvenčí to vypadalo hezky. Ale zevnitř ... navíc jsou tam prý zvyklí na mladší děti, takže praskající postele a šíleně sladký čaj byly běžná věc. Po ubytování jsme se nahrnuli do jídelny, abychom okusili zdejší kuchařská veledíla. Chutnalo mi, asi jako jediný. Odpoledne se šlo skicovat na nedalekou louku a pak pěkně na kopeček do lesa s procházkou kolem rybníků. Po večeři kytarová párty v mé režii, nemohla jsem skoro mluvit, ale čaj připravený cestovním ohřívačem mùj krk spasil (vřelé (vařící) díky patří Nikol).

DEN DRUHÝ:
V osm snídaně, od devíti makačka, v půl jedné oběd, od dvou makačka, v šest večeře a veget. Při dopoledním kreslení mě a Páju na lesní cestě málem rozsekalo naprosto nečekané auto (no tak když sedíte dvě hodiny na rozcestí a všude je ticho...), které se pak zabořilo pod kopečkem do bahna a následně mě ohodilo od hlavy k patě, mé nadšení nebralo konce. Odpoledne jsme pro změnu makali na poli nad vsí s gigantickou hromadou hnoje za zadky, vůně se linula všude kolem a much bylo na statisíce, napočítala jsem jich na svojí vojenské brašně asi čtyřicet. Po večeři opět drobné hraní a všichni se strašně divili tomu, že ještě můžu po včerejšku normálně zpívat. (,,Májo, ty máš prostě krk ze železa!") Večer jsem riskla sprchu. Po večeři se mělo konzultovat. Místo toho byla jenom trapná dražba našich obrazů, která mě vůbec nebavila. Celou dobu jsem skládala básničky o mouchách.

DEN TŘETÍ:
Klasický režim pouze s tím rozdílem, že dopoledne nás tříďas s jednou čerstvou absolventkou hnal do nedalekého Chodova šíleným tempem. To by nebylo zas tak hrozný, jenže v Chodově na návsi začalo nelidské stoupání. Asi dvacítka studentů si rozložila provizorní kemp s tím, že dál nejdou (a já s nimi, mìla jsem taky jazyk na vestě). Vzápětí nás došel jeden z učitelů a i když tohle ještě na žádném kurzu nezažil, vytáhl nás jen tam, kam to bylo nutné – na začátku kopce byla jakási pastvina, tak jsme se tam ve stínu ovocných stromù uvelebili a v poklidu pracovali. Stihli jsme toho o něco více než ti, kteří o půl hodiny déle pochodovali stále výš a výš. Po obědě šli druháci kreslit na jinou stranu, my se vrátili do hájku k zatopenému lomu. S holkama jsem se rozhodla pro jedno odpoledne utéct od kresby a pokusily jsme se o malbu. Jednoho učitele to však poněkud vytočilo (za použití barev zkrácená večerka a bůhvíco ještě), tak jsem s kyselým ksichtem byla nucena vytáhnout uhel. Dva dny u mě vùbec nebyl, naprosto jsem netušila, zda-li a kdy jsou konzultace, už vůbec jsem nevěděla, že na každý den máme přidělenou jinou techniku a teď se moh zbláznit... Pak přišel tříďas a k mému velkému podivení mi to i pochválil. Nevěděla jsem, co dělat dřív, tak jsem to sbalila, dodělala si maličkou skicku z dopoledne, chvíli fotila holky, jak hrajou barevnou válku a čekala na hlášenou průtrž mračen jako na boží smilování. Nakonec jsme z lesa odcházeli už za tichého hřmění a do zámku jsme dobíhali kličkohákoběhem mezi kapkami deště. Po večeři se v tom nejhorším dešti parta sportovců a sportovkyň vydala hrát na hřiště volejbal. Dost dlouho si jich nikdo nevšímal, pak je ovšem třídní zmerčil, zkrátil večerku a bylo. My jsme zatím seděly v suchu a relativním teple na pokoji a toužily slyšet, co na ně ječel. Kytarová párty dostala kvinde, když jsem si nemohla vzpomenout na text, tak jsem si stoupla na postel a začala svou básnicko-hereckou improvizaci, která sklidila nečekaně velký úspěch u osazenstva celého patra. A tak jsme to táhli s rumkoládou až do půlnoci.

DEN ČTVRTÝ:
Dopoledne jsme se smažili na louce u trati, odkud se přinesla velká várka klíšťat. Odpoledne jsme šli do osado-vesnice jménem Pila. Tam se naše parta skutečně namíchla. Proč nás nemohli nechat na druhej straně rybníka, kde byl taky hezkej pohled? A hlavně – proč jsme to museli jako tatarové obcházet přes soukromé pozemky a po rozbahněných cestách tou delší trasou, když se to v pohodě dalo obejít po asfaltce a za kratší čas? U rybníka toho stejně nic moc nebylo, tak jsme si sedly s nádobíčkem k silnici ještě v lese. Pak se na nás rozpršelo a mně se udělalo špatně ... bolela hlava a bylo mi na blití, velkou částí z těch nervů a taky z toho, že jsem se celý dopoledne smažila bez čepice. Taky se ochladilo asi tak o deset stupňů. Po příchodu na pokoj jsem padla a dvě hodiny se potácela mezi bolestnou agonií a spánkem. Pak jsem se vzbudila, dala si zase kafe a Ibalgin a na rozhejbání těla i ducha jsem si šla zahrát petanque, bylo to lepší. Večer jsem si opekla buřta, zahrála pro lidi pár písniček a pak poslouchala pohádku o hnisorybách, krabovi z plechovky a taky o tom, jak pan učitel od druháků rozbil okno na strážním domku u trati a jak dostal čtyřku z češtiny. Druháci na nás už od sedmi pekli nějakou noční bojovku. Když se asi v devět rozpršelo, tak jsem se vypravila na pokoj, který byl záhadně zamčený (od začátku nebyl klíč, protože prostě nebyl), tak jsem vlezla k holkám vedle. Zůstaly jsme asi jen tři, mně bylo blbě a holky neměly věci do deště. Protože jsme byli asi dvě hodiny v budově skoro samy, tak jsem zase rozjela (už mírnější) herecko-básnické pásmo, které mělo opět nevídaný úspěch.

DEN PÁTÝ:
Snídaně, po snídani balení, na poslední chvíli konzultace a výběr některých prací na výstavu, která bude na radnici v říjnu, pak plahočení se na nádraží a v jedenáct hodin odjezd do Domažlic. Asi tak v jednu příjezd do Plzně. Pak už jen jídlo, koupel a KLID. Svatý klid a spánek spravedlivých....

VERŠE:

Aukce blbá.
Zima trvá.

Mrzne mi prdel...
Zapalte mi koudel!

Trhanov, Trhanov,
udìlejme mouchám rov!

Cosi se v lese ve větru nese,
moucha na obrázek vysere se.
Ubiju ji, až vypustí duši,
od bzučení odlehnou mé uši.

Moucha s mouchou sesedly se
přímo na mém malém nose.
Jedna druhé povídá:
"Posereme Davida!
Na výletě do Evropy
posereme všechny sochy!"

Jedna kopa hnoje,
much jsou celé roje.

Chcípla na obrázku moucha.
Kdysi byla Alfons Mucha.

Moucha padla na stojan,
už se nehne v žádném z rán.

Krásný obraz – vizuální podraz!

Usmála se muška.
Zabít ji je fuška.

Když jsem pila Earl Grey,
moucha sedla na kolej.
Lokálka ji přejela,
rozmázla ji docela.